Garou - neoficiální český web

Rozhovory

'Passages obligés' 2. část

Pokračování

Zpracovala a upravila Péťa

Změnila smrt Isabelle nějak tvou víru v nebe nebo v posmrtný život?

V okamžiku, kdy najednou smrt projde kolem tebe tak strašně blízko, máš pocit, že je mnohem víc na dosah než se dříve zdálo. Smrt je blíže než si vůbec dokážeme představit. Může potkat každého. Smrt Isabelle způsobila, že jsem si představil vlastní vizi „odchodu“. Nechci teď sedět a hodiny a hodiny přemýšlet o tom, co se děje po smrti, jak to tam vypadá. Jen vím, že tam někde je Isabelle. Jako kdybych už se najednou nepotřeboval sám sebe ptát, co se děje dál. Tak strašně moc jsem chtěl, aby Isabelle byla se mnou až do konce mého života. Když odešla, tak jako kdyby mi tady nechala velkou část své radosti ze života. Vždy ji bavilo žít, měla radost z každého dne.

Bojíš se vlastní smrti?

Nebál jsem se nikdy smrti. Ale všechno se změnilo od té doby, co mám Emelie. Ode dne, kdy se narodila, nechci odejít. Cítím, že mám teď mnohem větší odpovědnost, nechci zemřít.

Řekl si : „Od jejího narození nechci odejít.“ Přemýšlet o smrti tě neděsí?

Já věřím. Řeknu navíc, že mě téma „poslední cesty“ zajímalo a představuje to pro mě smrt. Teď už ale méně. Když jsem měl nehodu, tak když jsem tehdy usedal do auta, mi má přítelkyně, která byla těhotná, řekla: „Dávej pozor, jak pojedeš, protože tvá dcera chce poznat svého tátu.“ To bylo poprvé, kdy mi řekla něco takového. Odpověděl jsem: „Neboj se, však ona pozná svého tátu.“ A ona se na mě za to usmála.     

Usedl si do auta a na konci cesty, pár minut od domu, jsi usnul za volantem a auto narazilo do svodidel. Povyprávěj mi něco o tom.

Jel jsem domů po dálnici č.10. A v zatáčce Eastman jsem se nějak zasnil, východ slunce nad horizontem hory byl moc pěkný. Když jsem přijížděl k tomu místu, bylo to jako kdybych otevíral dveře domu. Už jsem doma. Těsně před nárazem se čas hrozně táhnul, tak nějak surrealisticky. Jedna sekunda trvala opravdu strašně dlouho. Narazil jsem do svodidel, ale byl jsem si jistý, že přes ně přeletím. V jedné sekundě jsem si představil, jaké to bude, až spadnu s autem dolů a určitě zahynu. Neviděl jsem jiné východisko. Řekl jsem si: „No ano, tak se to stane, určitě to tak bude…“ A měl jsem divný pocit, jak bych se na chvilku „zastavil“, abych si to vše uvědomil. Ve chvíli té jedné sekundy jsem měl na mysli jen slovo „umřu!“ Měl jsem čas, abych si uvědomil, že se auto rozpadne. Když se auto začalo točit kolem vlastní osy, probudil jsem se.

Uvědomil sis právě to, co ti řekla matka tvé dcery, krátce předtím než si odjel?

Ano, myslel jsem na ně hrozně moc. Představil jsem si: „Moje dcerka ještě není na světě a já umřu. Vždyť mám ještě před sebou tolik práce, tolik úkolů, které chci splnit. Přece se musím o ně obě postarat!“ Po té nehodě, jsem o tom hodně přemýšlel. Teď už vím, že si musím dávat pozor na to, jak nakládám se životem.

Myslíš si, že jsi tehdy měl na výběr: zůstat nebo odejít? Co se tě zadrželo?

Ne, nebál jsem se odejít, byl jsem připravený. Měl jsem pocit, že vím, co mám udělat. Když to autem hodně trhalo, myslel jsem na všechny lidi ve svém životě. Narození Emelie se blížilo a to důvod, proč jsem nechtěl odejít. Právě kvůli ní jsem nezahynul.

Způsobila ta nehoda to, že jsi dospěl?

Vyskočil jsem z auta, když ještě jelo. A už tehdy hořelo. Snažil jsem se ho uhasit a posbírat. Bohužel první věc, na kterou jsem pomyslel, byl tisk a novináři. Tak mě to znepokojilo, že jsem neměl čas, nad tím vším chvíli pouvažovat. Kdybych nemyslel na tu novinářskou aféru, tak bych určitě nechal auto v plamenech a šel se na chvilku projít „nahoru“. A potom bych se teprve zabýval autem.

Myslíš si, že ta svodidla představovala nějaký odraz od stěny, stěžejní bod, díky kterému jsi musel začít uvažovat o životě jinak?

Ano, opravdu jsem se odrazil od stěny. Myslel jsem si, že to budou brány, přes které přejdu na „onen“ svět. Ale odrazil jsem se. Musel jsem o tom opravdu uvažovat. Nechtěl jsem odejít a nevidět, jak bude moje dcerka vyrůstat. Zdá se mi, že to bylo trochu takové, jak když staří lidé sní o tom, až budou pozorovat svá vnoučata. Čím více jich mají, tím víc vidí, jak čas letí a oni nechtějí odejít. Ještě jsem toho moc neprožil, nemohl jsem v té chvíli umřít.

Máš pocit, že se ti podařilo hrát o život?

Ano, často jsem o něj hrál.

Hrát o život je ale také hrát se smrtí. Víš, že jestli existuje riziko, tak vše je potom zábava.

Možná ano.

Měl si příležitost a zrealizovat mnoho svých snů. Které přání bys chtěl ještě splnit?

Mám hodně přání a snů, ale je jich už mnohem méně než když jsem byl mladší. Dal jsem jsi takový úkol, že podělit se s někým o svůj sen, je mnohem lepší než zrealizovat ho jen pro sebe. Ale například naučit se létat je sen, který jsem odložil pro sebe až na později.

Změnila tě nějak sláva?

Asi jsem se stal více uzavřenější. Teď když jsem stal známou osobou, tak lidé chtějí vědět o mě vše. Musel jsem se s tím naučit žít a už se toho nebojím. Ale v soukromém životě jsem diskrétní. Tím víc, že mám pocit, že pokud se před někým otevřu, tak vždy to bude jen pohled druhého člověka na mou duši, protože bude ovlivněn tím, že si už předtím na mě udělal nějaký názor.

Jsi vlastně hrozně paradoxní člověk, jak bych to měl říct, takový … společenský samotář.

Vždycky potřebuju mít někoho kolem sebe. Ale když zůstanu doma sám, nechce se mi nic dělat. Moc si cením ty momenty, kdy můžu být sám, a to čím dál víc. Strávit chvilku u našeho jezera, to představuje pro mě, aspoň na ten malý okamžik, velké štěstí. Když stojím na břehu velkého jezera, cítím, že proti němu jsem bezvýznamný člověk. Podzimní barvy, slunce, nálada. Nedávno jsem viděl hejno divokých hus, jak přelétávaly nad hladinou. Usadily se kousek od nás, bylo to zvláštní. Zrovna přilétal hydroplán a přistával. Byla to chvilka, kdy jsem zrovna chtěl trochu popřemýšlet o životě, tak mi to vše připadalo jako ve filmu. Něco zvláštního… Když jsem u jezera, najednou nacházím odpovědi na všechny otázky. Vážím si těchto momentů čím dál víc, protože jsou stále vzácnější. Stejně jako moje samota.

Luc Plamondon je tvůj přítel. Když se podíváš na jeho osamělost, bojíš se jí nebo mu jí závidíš?

Divím se. Divím se jeho osamělosti, díky níž je stále klidný a vlídný. Když jsem s Lucem, tak se vždy objeví takové zvláštní ticho. Oba máme rádi hudbu a rádi o ní diskutujeme. Zrovna když něco řešíme, tak Luc najednou zmlkne a zamumlá: „Mmmm…“ Tím, že v tu chvíli mlčí, tak mu rozumím lépe než kdyby mi začal něco vysvětlovat. Ticho je někdy mnohem výmluvnější, akorát se mu musíme naučit naslouchat.

Víš, co znamená oplakávat své přátele?

Ano, několikrát jsem oplakával své přátele, ale nedělá mě to nešťastným člověkem. Asi jsem se velmi změnil od časů, kdy jsem byl teenagerem. Celý život jsem potřeboval někoho, kdo by byl mi na blízku. Kdysi, téměř přes rok jsem byl s někým a potom jsem absolutně zmizel z života dotyčné osoby. Tehdy jsem hledal velmi intenzivně.

Co jsi hledal?

Samozřejmě sám sebe. To je příčinou dospívání. Chtěl jsem najít způsob na pozitivnější náhled na plynutí času. Hledal jsem pozorumění, určitě. Když jsem nechával někoho za sebou, samozřejmě jsem toho vždy moc litoval. Bylo to moc těžké. Měl jsem pocit, jako kdybych někomu odebíral sám sebe. A trápení, které přichází po něčí smrti je jen vzdor proti tomu, jak ten dotyčný odchází a my ho ztrácíme….

Dívá se mi přímo do očí. Je trochu zamyšlený, utrápený. Možná se ptá sám sebe, jestli toho neřekl až příliš…

Žádné komentáře