Garou - neoficiální český web

Rozhovory

'Passages obligés' 1. část

Zpracovala a upravila Péťa


Každý má svou třináctou komnatu, a ačkoli se to možná nezdá, i Garou si prošel bolestným obdobím svého života.

V roce 2006 vyšla v Kanadě kniha 'Passages obligés', kterou napsal Josélito Michaud a  sesbíral osobní zpovědi známých osobností na téma smrti, smutku a jejich osobních neštěstí.

„…Žít bez ní…“ – Garou

„…Pamatuji si, jak jsem přišel na policejní stanici, když obvinění z vraždy Isabelle byli zrovna odváděni z policejních výslechů. Vedle mě stál policista a uviděl jsem jeho zbraň, kterou měl v pouzdře u opasku. Podíval jsem se na na to pouzdro. Moje ruka mu ji tak strašně chtěla vyrvat. Poprvé v životě jsem měl pocit, že chci někoho zabít. Zabrzdil jsem, ale moje nenávist byla ještě větší. Dnes už vím, že bych mohl zabít člověka, ačkoli jsem úplně jiné povahy. Smířil jsem se s její smrtí, ale nikdy s tím, jak se to stalo … “

Pro Garoua tento rozhovor o jeho přítelkyni Isabelle Bolduc, která byla napadena a zavražděna v noci 29.června 1996 třemi recidivisty, nebyl vůbec jednoduchý. Jak mohl, tak to odkládal. Musel se znovu vrátit k bolesti, minulosti, utřídit si své emoce. Nakonec jsme se přece jenom domluvili na setkání. Díky němu, jsem poznal minulost mladého člověka, který mi vyprávěl, jak prožíval smutek a jak smrt ovlivnila jeho další život, víru a přesvědčení.

V přítomnosti Garoua, nezáleží při jaké příležitosti, se cítíte nejdůležitější osobou na Zemi, protože se vám vždycky dívá přímo do očí. A to si vždy budu pamatovat. Už jsem taky potkal někoho takového – Celine Dion. Dělá to člověka velkým. Během celého našeho rozhovoru měl klidný pohled, hluboký a upřímný. Nic nám nepřekáželo, ani čišníci, ani šeptání hostů v restauraci Cube v hotelu St. Paul v Montrealu, kde jsme seděli u sklenky dobrého vína.

Garou ukrývá citlivost pod dojmem věčného teenagera. Ale je to člověk s hlubokým nitrem, schopný reflektovat a přemýšlet. Právě tato méně známá strana jeho osobnosti dominovala našemu rozhovoru.

Jak ses s Isabelle seznámil?

Poznali jsme se, když jsem byl v armádě. Ona hrála na klarinet a já na trubku. Když se tehdy objevila, všichni mluvili: „Počkej, až uvidíš „tu novou“. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem ji, byla kouzelná! Hned mezi námi něco „zajiskřilo“ a rychle jsme se spřátelili.

Mnohokrát jsi už v rozhovorech tvrdil, že odehrála klíčovou roli ve tvém životě. Proč byla tak důležitá?

Znal jsem ji rok. Jednou večer řekla : „Pojď, můj přítel zpívá v baru, půjdeme se na něho podívat.“ Nechtělo se mi, ale vzala mě „násilím“. Když jsme byli na místě, nabídla zpěvákovi, aby mě vzal na scénu. Vzal jsem kytaru. Dříve jsem hrával na večírcích kamarádů nebo u ohně. Měl jsem panickou hrůzu postavit sám před publikum. Hrozně jsem se styděl. Podíval jsem se na Isabelle a ona se na mě usmála. (Tak trochu podobně, jako když mě viděl Luc Plamondon s Richardem Cocciantem na konkurzu do Notre Dame de Paris.) Byla šťastná. Viděl jsem ji koutkem oka. Zašeptala : „Do toho !“ Začal jsem zpívat Laylu od Claptona a hrál jsem přitom na kytaru. Dál už to bylo jako ve filmu. Barmanka hned telefonovala šéfovi a přiložila sluchátko tak, aby mohl slyšet můj hlas.     „ Hned přijeď, musíš si poslechnout toho chlapíka!“ Skončil jsem a pomyslel jsem si, jaký to byl trapas, určitě mě hned vyhodí. Ale lidi začali křičet. „Ještě, ještě!“ Neuměl jsem tehdy ještě moc písniček, tak jsem ještě dalších 6 zazpíval. Šéf mě potom do baru pozval znovu, Isabelle mi pomáhala vybírat další písničky. Měl jsem dva dny, abych se naučil 30 dalších, kromě toho jsem musel najít ještě někoho, kdo by mě doprovázel a stal jsem se i vlastním zvukařem. Vše bylo takové hodně rock n’rollové. Pak jsem v tom baru ještě mnohokrát hrál. Isabelle mi vždy dodávala odvahu. Přišla vždycky na každý koncert. Prožila se mnou nejrůznější trápení. Náš vztah byl velmi intenzívní. Občas jsme se sice dlouho neviděli, ale pak jsme si k sobě zase našli cestu. Nikdy jsme nebyli absolutně nerozluční. Ale v okamžiku, kdy umřela, jsme přožívali šťastné období.

Odpovídá velmi upřímně, bez náznaku přepojatosti.

V noci 29.června 1996 Isabelle odešla z baru kolem 2 hodiny nad ránem. Slavila s přátely konec akademického roku. Rozhodla se, že půjde domů pěšky. Na cestě zůstala napadena a unesena třemi delikventy a zavražděna velmi brutálním způsobem… byl jsi s ní tého večera?

Toho večera jsem s ní nebyl. Ráno mi zavolali lidé, kteří ji začali hledat. Nikdo nevěděl, co se stalo. Hrozně jsme se znepokojovali. Hledali jsme ji celou noc. Taky se zúčastnil patrání, ale potom jsem přestal. Nebyl jsem ve stavu, abych si představit, že to tak skončí, že ji najdeme tak… Říkal jsem si: „ Isabelle se určitě někde zdržela, však se vrátí.“ Ale pak mi někdo řekl : „Konec hledání, našli jsme ji.“ To byl takový šok, že ani nevím, kdo mi to tehdy řekl. Informovali nás velmi citlivě. Nechápal jsem, co se děje. Všechny ty události mám nějak zamlžené. Nevím, ani jak dlouho celé patrání trvalo, nevím, kde ji našli, ani kde jsem zrovna byl, když jsem se to všechno dozvěděl. Šok. Nějaká paralýza. Všechno se mi vypařilo. Když jsem potom četl knížku „Tout le monde dehors“ – Yves Theriault, nemohl jsem, nedokázal jsem přečíst kapitolu, která popisovala okolnosti smrti Isabelle.

Proč je to tak stále bolestné?

Nevím. Asi potom smutek a lítost zastínily vše.

Její otec založil nadaci, která nese její jméno. Podporoval si její činnost?

Chápu důvody, proč to vše její otec udělal. Ale já jsem se nechtěl do toho dostat. Měl bych dojem, že její památku neuctívám, ale využívám ji.

Myslíš si, že ukrutnost toho, co se stalo Isabelle a hrůznost její smrti způsobily, že je to tak těžké , aby ses tohoto zbavil?

Určitě. Neexistuje žádná smrt, kterou můžeš zaakceptovat. Nespravedlivost, kterou je třeba přijmout. Vždy nás ovlivňuje hněv, když někdo odchází. Hněv na síly, kterým nerozumíme a nad kterými nemůžeme zvítězit, hledáme odpovědi na věčné otázky, které pořád nemůžeme najít. Kdo je Bůh? Co se děje po smrti? Hněv na život, který je takový,  jaký je. Ale jestli nějaký jiný člověk způsobil smrt, s tím se nedá smířit. Neprošel jsem opravdovým smutkem, lítostí. Neuměl jsem o tom mluvit, ani se vyplakat, ani se dostat pryč z toho všeho. Zůstal jsem v tom uvězněný. A stále jsem. Po nějaké době jsem se snažil to překonat a naučit se, že i jiní musí umírat, že člověk musí plakat, musí se naučit s tím žít.

Vidím, že je hodně rozrušený.

Všichni její přátele se potom setkávali a hodně jste o ní mluvili. Pomohlo ti to?

Vlastně, jestli mám upřímný, tak jsem měl problém účastnit se takových setkání. Neznali jsme tehdy všechny podrobnosti, které dnes už víme. Výslechy vrahů  a jejich odpovědi na některé otázky zabraly spoustu času. Pamatuji si, jak jsem přišel na policejní stanici, když obvinění z vraždy Isabelle byli zrovna odváděni z policejních výslechů. Vedle mě stál policista a uviděl jsem jeho zbraň, kterou měl v pouzdře u opasku. Podíval jsem se na na to pouzdro. Moje ruka mu ji tak strašně chtěla vyrvat. Poprvé v životě jsem měl ten pocit, že chci někoho zabít. Zabrzdil jsem, ale moje nenávist byla ještě větší. Dnes už vím, že bych mohl zabít člověka, ačkoli jsem úplně jiné povahy. Smířil jsem se s její smrtí, ale nikdy s tím, jak se to stalo.

Dalo by se říct, že příčinou neštěstí, které Isabelle potkalo, bylo to, že byla na nesprávném místě v nesprávný čas.

Ano, asi ano. Vždy ji charakterizovala určitá naivita. Byla někým, kdo každému věřil. Hned uvěřila i té nejšílenější historce, možná proto, že věřila životu. Nakonec svůj život ztratila, možná právě díky té její naivitě. Stalo se to snad jen proto, že byla až příliš laskavá? Přes tři dny jsem tehdy poslouchal dohady lidí, kteří diskutovali o okolnostech týkajících se její smrti. Tehdy taky pokračovaly výslechy podezřelých. Když smrt je způsobena takovým bestiálním způsobem, je zřejmé, že se lidé chtějí dozvědět co nejvíce. Všechno i výpovědi byly protichůdné a rozporné. Jestli mám upřímný, tak Isabelle byla jediná osoba v mém životě, které jsem bezmezně věřil. Chtěl bych slyšet její verzi. Tak strašně bych chtěl si s ní popovídat…

Smířil ses s její smrtí?

Z velké části ano. Ale určitý malý kousek ve mě se s tím stále nedokáže smířit. Určitě. Můžu si přečíst zprávu, policejní zápisy, připomenout si, jak se to stalo. Ale mám na výběr. Nechci si pamatovat Isabelle jako „Zprávu o Isabelle Bolduc“. Nechci, aby všechny ty události byly mou nejdůležitější vzpomínkou na ni. Proto jsem všechno „vyhodil“ z hlavy. Nezapomínám ale na samotnou Isabelle. Teď je její přítomnost úplně jiná. Nastoupila nějaká proměna. Je tu se mnou pořád. Chci si na ni uchovat jen ty nejpěknější vzpomínky. Je to hrozně důležité, aby ty vzpomínky žily ve mně i nadále. Pro mě je to vlastně taková nesmrtelnost.

Věříš v nesmrtelnost?

Ano. V okamžiku, kdy si na Isabelle vzpomenu, tak vlastně žije ve mně jako by žila pořád. Je nesmrtelná a žije ve mně pořád. Dokonce i na věčnosti, v okamžiku mé smrti, bude vždy se mnou.

Jsi věřící?

Ano, jsem věřící. Každý v něco věří. Moje rodina byla velmi katolická. Pro mou mámu vždy bylo důležité, aby se každou neděli chodilo do kostela. Později jsem změnil názor na toto téma. Potom zde také proběhlo několik hádek v naší rodině. Každý má svůj vlastní duchovní svět. Isabelle odpovídá na mnoho mých otázek.

Byla její smrt první osobní ztrátou ve tvém životě?

Ne, první byla moje babička. Měl jsem 14 let. Pamatuji si strašný šok, když během pohřbu jsem ji viděl mrtvou v rakvi. Musel jsem se smířit s tím, že se už nevrátí. Celá moje duchovní cesta vlastně začala od smrti babičky. Představoval jsem ji v nebi. Myslím si, že když člověk umírá, tak jeho energie opouští tělo. Cítím, že moje babička i Isabelle jsou stále se mnou. Věřím, že díky jim hraju a zpívám a děkuji jim, s jakou lehkostí si dokážu poradit v té branži.

O několik let později pak zemřela tvoje teta. Co pro tebe znamenala?

Moje teta znala vždy odpověď na každou otázku. Cokoli říkala, tak to mělo hlubší význam. Vždy si byla jistá tím, co dělá, že postupuje správně. Na konci života byla v hospicu v Sherbrooku. Kdysi, hned po návratu z Paříže, jsem jel za ní na návštěvu. Byla velmi slabá. Vzala mě za ruku a naznačila mi, abych se k ní naklonil. Pochopil jsem, že je to už konec. Podíval jsem se jí do očí. Řekla mi : „Všechno, co tady pro mě udělali, bylo pěkné. Otevřeli mi dveře, abych mohla odejít do nebe. Slib mi, že jim budeš nějak pomáhat.“ Slíbil se to. A slib jsem dodržel. Několikrát jsem potom byl v Maison Aube-Lumiere, jsem jejich mluvčím. Setkal jsem se s lidmi, kteří tam truchlí a učí se přijmout smrt. Je to něco zvláštního, prožívat smutek před smrtí.

Prosil si někdy Isabelle o pomoc, když jsi ji potřeboval?

Ano. Často to dělám. A zrovna dneska taky. Před tímto rozhovorem. Řekl jsem ji: „ Neporadím si. Nechci žádné takové rozhovory. Co bys udělala na mém místě? Co mám dělat?“ Prostě jsem to udělal tak, jednoduše. Nemusím být zrovna v dramatické situaci, abych volal o pomoc.

A podle tebe, co by ti poradila?

Řekla by: „Buď sám sebou!“ A zeširoka by se usmála. Řekla by nějaký úplně hloupý vtip a rozesmála by mě.

Myslíš si, že tě Isabelle naučila, jak žít bez ní?

V daném okamžiku chceme následovat danou osobu. Reagovat stejně jako ona. V tom chci být takový jako ona. Byla vždy hrozně pozitivní a radostná osoba. Naučil jsem se pozitivně nahlížet na věci. Isabelle byla vždy tím, komu jsem nejvíce věřil. Věřil jsem jejím názorů, úsudkům. Kdyby tu teď náhodou byla, pravděpodobně by pracovala se mnou nebo by byla někde hrozně blízko. Moje práce to by bylo její „dítě“, mohla by z ní čerpat. Byla by opravdu šťastná a moc hrdá na mě. Když hraju na koncertech, věnuji ji „Demande au soleil“, tak jako bych ji mohl vidět někde uvnitř sálu. Když Plamondon přijde na moje koncerty, přemyšlím, jaký bude jeho názor. Je to stejné, jako by Isabelle ještě žila.

Uchovávaš si nějakou památku, věci, které ji patřily, aby ti ji připomínali?

Mám její fotky i takové, kde jsme spolu, ale nikdy se na ně nedívám. Je stále v mé hlavě a v mém srdci a to mi stačí.

Konec 1.části

 

Žádné komentáře