Garou - neoficiální český web

Recenze CD

Další dávka emocí kanadského barda

Frankofonní hudební trh je na jednu stranu specifický, ale na druhou stranu se na něm najde dost hudebníků, kteří jej přesahují a ze kterých se posléze stávají velké hvězdy. To je ostatně i případ Garoua, jenž po dvou velmi úspěšných albech vydává po třech letech bezejmennou novinku.

Stalo se mi pouze párkrát, abych během jednoho týdne navštívil hned tři koncerty. Začátek června před dvěma lety - čtvrtek Phil Collins ve Vídni, v úterý Garou v Lucerna Music Baru a následující čtvrtek Kabát na Slávii. Musím se přiznat, že ačkoliv bych to nikdy nečekal, právě atmosféra koncertu Garoua mi z tohoto týdne utkvěla v paměti nejvíce. Pro osm set lidí v zemi, kde ho mimo krajanů prakticky nikdo neznal, vytvořil takovou show jako pro mnohonásobně víc svých fanoušků. I když tu ještě zcela neprorazil, myslím, že novou eponymní desku tohoto Kanaďana jeho čeští fanoušci, a možná nejen ti, vřele přivítají. Garou samozřejmě nijak zvlášť nezměnil svůj styl, respektive zvuk a je to dozajista způsobené i v podstatě neměnným týmem. Producentem desky je opět Vito Luprano, převážnou část napsal Jacques Veneruso, o aranžmá se zase staral Aldo Nova a výsledný mix má na svědomí Humberto Gatica. Tedy tým, jenž se podepsal i pod předcházející dvě alba. Už od prvních tónů úvodní "Le temps nous aime" je zcela zřejmé, že Garou tentokrát přidal na dynamice a svým způsobem na agresivitě. Víc do popředí se dostaly rychlejší písničky, zatímco typických balad je zde pomálu. Nemá smysl zastírat, že jsou všechny písničky od základů postavené hlavně na zpěvákově mužném chrapláku, melodicky mu je autoři, mezi kterými nechybí ani Jean-Jacques Goldman, ušili přímo na tělo. Garou a jeho tým zkrátka vytvořili naprosto signifikantní styl, který se opírá o melodické, někdy až hymnické písničky a kytarový zvuk s využitím některých orchestrálních prvků. Toto vše by ale bylo pouze poloviční nebýt toho, jakým způsobem Garou všechno tohle prodává. Jeho procítění jednotlivých skladeb na jedné straně, s určitou přímostí a samozřejmostí na straně druhé dělá z "Garou" výbornou popovou desku.Ačkoliv nemohu porovnávat "Garou" s "Raviens", ale pouze se "Seul", Garou rozhodně neztratil nic ze svého kouzla. Z tohoto alba, ostatně jako snad ze všeho, co tenhle Kanaďan dělá, je cítit neskutečná energie ruku v ruce jdoucí s emocemi a sex-appealem a vůbec nevadí, že zpěvák sám není autor písniček. Z jeho podání to rozhodně patrné není a jeho svázanost s jednotlivými skladbami z celé desky přímo čiší. Jediným záporem může snad být pouze to, že Garou opakuje na třetí desce stále stejný recept. Ale komu to vadí?

Zdroj: musicserver.cz
Žádné komentáře